Backing bean je třída napsána v jazyce Java, která je provázána s komponentami uživatelského rozhraní na stránce. Zodpovědnost za backing beany má osoba, která je znalá v programování v Javě. Dle Java EE specifikací se jedná o application developera. Page author poté jen páruje komponenty uživatelského rozhraní s příslušnými backing beany pomocí speciálního jazyka zvaného Unified Expression Language (EL).^[16]

V našem příkladu používáme jeden velice jednoduchý backing bean, třídu Uzivatel. Naleznete v ní jeden ze základních prvků JavaBeans modelu, a sice že každá proměnná musí mít svůj getter nebo setter nebo obojí, podle toho, zda se jedná o proměnnou určenou pro čtení nebo pro zápis.

package priklady;

public class Uzivatel {
    private String jmeno;

    public String getJmeno() {
        return jmeno;
    }

    public void setJmeno(String jmeno) {
        this.jmeno = jmeno;
    }
}

Aby mohly být backing beany používány v aplikaci, nestačí je pouze naprogramovat. Je také třeba zadat o nich určité informace do konfiguračního souboru faces-config.xml. JSF aplikace potřebuje o beanu vědět, jak ho pojmenovat, z jaké třídy se má vytvořit a v jakém rozsahu působnosti ho vytvořit. Rozsah působnosti (tzv. scope) aplikaci říká, odkud bude instance dostupná a jak dlouho má existovat. Může nabývat čtyř hodnot:

V naší aplikaci jsme zvolili rozsah působnosti session.

<managed-bean>
    <managed-bean-name>uzivatel</managed-bean-name>
    <managed-bean-class>priklady.Uzivatel</managed-bean-class>
    <managed-bean-scope>session</managed-bean-scope>
</managed-bean>

Tag managed-bean ohraničuje konfiguraci jednoho managed beanu. Tag managed-bean-name udává identifikátor, kterým se budu na bean v celé aplikaci odkazovat, managed-bean-class říká z jaké třídy bean vytvořit a managed-bean-scope definuje rozsah působnosti beanu. V souboru můžeme také definovat, s jakou hodnotou se mají inicializovat jednotlivé proměnné. Tuto možnost však v naší aplikaci nevyužíváme.

JSF soubory mohou samozřejmě obsahovat klasické JSP tagy, HTML tagy a další objekty, které znáte z různých webů, např. klientské skripty. Obsahují však také některé specifické elementy, které v jiných typech souborů nenaleznete. V souboru index.jsp z naší aplikace se nachází několik základních JSF elementů. Ty rozeznáte na stránce podle toho, že jsou uvedeny předponou, kterou si page author zvolí při deklaraci JSF knihoven tagů. Tyto knihovny si nadeklarujeme níže (více se budeme jednotlivými JSF elementy zabývat v sekci 4.3 – „Použití UI komponent na stránce“).

Soubor index.jsp si nyní postupně projdeme a elementy si vysvětlíme, přičemž se nebudeme zabývat objekty, které nejsou specifické pro JSF, jako např. HTML a JSP tagy. Nejsou totiž předmětem této práce a předpokládá se zde jejich znalost.

V druhém souboru naší aplikace vitejte.jsp se nenachází žádný JSF tag, který bychom nyní neprobrali. Není proto třeba se tímto souborem zabývat. Snad jen poznamenám, že atribut value u tagu outputText se odkazuje na tu stejnou proměnnou, do které uživatel na předchozí stránce vložil text. Hodnotu této proměnné, tedy uživatelské jméno, nyní z této proměnné načítáme.

Více se jednotlivými tagy budeme zabývat v sekci 4.3 – „Použití UI komponent na stránce“.

Definování pravidel pro navigaci mezi stránkami znamená stanovit pravidla, podle kterých FacesServlet jednoznačně pozná, na kterou stránku přejít po tom, co uživatel klikne na tlačítko či URL odkaz na aktuální stránce. V JSF se pro stanovení těchto pravidel používá odlišný způsob, než na jaký jste zvyklí z JSP. Místo psaní klasických URL adres se u každého tlačítka respektive odkazu stanoví pomocí atributu action logický výstup operace. Ten má podobu textového řetězce a můžeme ho buď zapsat napevno, nebo vygenerovat nějakou metodou. Stanovení logického výstupu napevno jsme použili v naší aplikaci.

<h:commandButton action="ok" value="Potvrdit"/>

Kdybychom chtěli výstup generovat dynamicky, volaná metoda musí vracet typ Object či jakéhokoli potomka. Pro určení řetězce se následně použije metoda toString(). Běžnou praxí je vracet rovnou řetězec typu String. Tuto metodu pak voláme pomocí EL výrazu. Metoda a její volání ze stránky by mohlo vypadat následovně.

public String vystup() {
    if (objednavka.suma() > 1000) {
        return "sleva";
    } else {
        return "bezSlevy";
    }
}

<h:commandButton action="#{objednavka.vystup}" value="Potvrdit"/>

Jak naložit s tímto logickým výstupem se FacesServlet dozví z konfiguračního souboru faces-config.xml. Tam se stanovují pravidla, pomocí kterých lze jednoznačně určit na jakou stránku pokračovat. V konfiguračním souboru naší aplikace vypadá stanovení jediného pravidla následovně:

<navigation-rule>
    <from-view-id>/index.jsp</from-view-id>
    <navigation-case>
        <from-outcome>ok</from-outcome>
        <to-view-id>/vitejte.jsp</to-view-id>
    </navigation-case>
</navigation-rule>

Tag navigation-rule ohraničuje pravidla pro navigaci z jedné stránky. V našem případě ze stránky index.jsp. Pokud bychom chtěli přidat pravidla pro další stránku, přidali bychom další tag navigation-rule. Tag navigation-case zase konfiguruje jeden logický výstup z dané stránky. Tento výstup se nachází v tagu from-outcome a následný tag to-view-id říká, na jakou stránku v případě daného výstupu pokračovat. Konfigurace více stránek s více možnými výstupy by mohla vypadat následovně:

<navigation-rule>
    <from-view-id>/index.jsp</from-view-id>
    <navigation-case>
        <from-outcome>ok</from-outcome>
        <to-view-id>/vitejte.jsp</to-view-id>
    </navigation-case>
    <navigation-case>
        <from-outcome>chyba</from-outcome>
        <to-view-id>/chyba.jsp</to-view-id>
    </navigation-case>
</navigation-rule>
<navigation-rule>
    <from-view-id>/vitejte.jsp</from-view-id>
    <navigation-case>
        <from-outcome>ok</from-outcome>
        <to-view-id>/katalog.jsp</to-view-id>
    </navigation-case>
</navigation-rule>

Aby jakákoliv JSF aplikace mohla fungovat, musí splňovat jednu základní podmínku - veškeré požadavky, které na ni směřují, musí jít přes servlet jménem FacesServlet.^[20] Ten je součástí JSF knihovny umístěné na aplikačním serveru a nachází se v balíčku javax.faces.webapp. Instance tohoto servletu, která je vytvořena webovým kontejnerem při prvním přístupu, řídí celý životní cyklus a inicializuje veškeré potřebné zdroje. Z pohledu MVC^[21] architektury vystupuje FacesServlet v roli controlleru.

Obrázek 3.3. MVC model JSF aplikace^[22] (zdroj: vlastní; inspirován [5])

Z uvedených důvodů je potřeba namapovat FacesServlet na určité URL vzory.^[23] Mapování servletů se provádí v souboru deployment descriptoru web.xml a existují dva způsoby, jak ho realizovat - tzv. prefix mapping a extension mapping.

Nyní, když máme FacesServlet jedním ze zmíněných způsobů namapován, máme tři možnosti, jak aplikaci správně spustit:

Deployment je poslední krok, který musíme provést předtím, než naší aplikaci konečně spustíme. Na server je třeba nasadit soubor s příponou .war, což je klasický Java archiv se strukturou specifickou pro Java EE webové aplikace.^[26] Přesný postup nasazení se však může u různých aplikačních serveru lišit. Z toho důvodů, a také proto, že se nejedná o nijak složitý proces, vás odkážu na dokumentaci k serveru, který používáte. Pokud však používáte aplikační server GlassFish, naleznete jednoduchý postup v příloze E.

Když se vám povede aplikaci správně nasadit, stačí do prohlížeče zadat URL adresu a měla by se spustit. V případě naší aplikace nasazené na GlassFish byste po zadání adresy http://localhost:8080/priklad3.1/^[27] měli vidět přibližně to, co vidíte na obrázku 3.5.

Obrázek 3.5. Úvodní stránka naší JSF aplikace

Po zadání jména a potvrzení byste pak měli vidět to, co vidíte na obrázku 3.6.

Obrázek 3.6. Druhá stránka naší JSF aplikace